František Konáš. Tak znělo jméno středoškolského profesora působícího na benešovském gymnáziu, který v roce 1912 přinesl myšlenku skautské organizace i do Benešova.
Ucelený pohled na jeho životní osudy obsahuje nekrolog uveřejněný ve Výroční zprávě c. k. vyššího jub. gymnasia císaře a krále Františka Josefa I. v Benešově za školní rok 1914-1915, sepsaný Františkem Halaburtem.
František Konáš
R. 1912 stal se na gymnasiu v Benešově učitelem tělocviku a kreslení František Konáš, který začínal svoji učitelskou dráhu. Přijel sem kteréhosi rána v září a hned se zapsal v naše srdce svojí usměvavou tváří a upřímným pohledem. I žáci si zamilovali dobrého učitele, na němžto nacházeli stále nové a nové přednosti.
František Konáš pocházel z rodiny sokolské, a odtud jeho zápal pro tělesnou výchovu. Narodil se 11. srpna 1884 na Žižkově, kde jeho otec měl závod řeznický. Mimo něho měla rodina ještě dva syny, a všichni od otce byli již od malička uvedeni do života sokolského. František Konáš již jako dvanáctiletý hoch zúčastnil se III. sletu všesokolského a od té doby stále více a více lnul k ušlechtilé myšlence sokolské. Studoval pak na reálce vinohradské a po maturitě jednak na technice, jednak na universitě.
Vynikající schopnosti tělesné, vypěstované soustavným cvičením, vedly jej k tomu, že podstoupil státní zkoušku z tělocviku pro střední školy. A nyní začalo jeho působení v Benešově, které trvalo sice jen dvě léta, ale tato dvě léta jsou vyplněna horlivou činností ve škole i mimo školu.
Ve škole vedl žáky k rozumnému cvičení tělesnému, sleduje stále nejnovější směry. Jsa sám znamenitý cvičitel dával svým svěřencům příklad nejlepší. Radost bylo dívati se při jeho hodině na vzorný pořádek a chuť, s jakou žáci, i méně obratní, snažili se dostihnouti svého vzoru. Při tom dovedl spojiti v ladný celek tělesnou výchovu s duševní. Sám byl dobrý zpěvák a znal na tisíce našich národních písní, dnes tak zanedbávaných, i učil také své žáky lásce k naší hudbě. Vydal též zpěvníček takových zpěvů, které se hodí k pochodovým cvičením.
V posledních dobách šířil se u nás nový směr tělesné výchovy, tak zvaný skauting. František Konáš poznav výhody jeho zaváděl jej u svých žáků, a výsledky byly opravdu skvělé. Podnikal s nimi časté vycházky kratší do okolí; při tom je učil svépomoci, a byl jim vzorem nedostižným. O prázdninách r. 1913 podnikl s několika vybranými studenty výlet po hranicích moravských a r. 1914 po Šumavě. Tehdy počasí nebylo vábné, pršelo neustále a vál chladný vítr. Mnohý snad by se byl vrátil rád do teplé světnice, ale vida vytrvalost svého vůdce, překonával ochotně všecky překážky. A vytrvalý byl jejich vůdce, a otužilý až k neuvěření. Jeho silné, vycvičené tělo dovedlo vzdorovati všem nepohodám beze škody.
Mimo školu byla jeho činnost právě tak horlivá. Snad ani neznal, co je zahálka. Byl cvičitelem a jednatelem v Sokole, práce měl plno. Kdo pod jeho vedením cvičil, může dosvědčiti, jak krásně a vytrvale sám cvičení prováděl, a jak dovedl nadchnouti ostatní.
Ve zpěváckém spolku „Ozvěně“ rovněž jeho pěvecké nadání přišlo vhod, a též v jiných spolcích vítali jej s otevřenou náručí. Jak často nás rozesmál svým humorem při zábavách Občanské besedy, kde horlivě pomáhal ve všech oborech!
Když putoval o minulých prázdninách se svou družinou po lesích šumavských, přišli z rána dne 26. Července do vsi, kde strážník oznamoval jakousi vyhlášku. Přistoupiv blíže slyšel, že byla prohlášena mobilizace. Ihned se rozloučil na rychlo se svými mladými přáteli a odjel k svému pluku č. 102. do Benešova. Odtud byl poslán dne 15. srpna na jižní bojiště.
S počátku docházely zprávy, až náhle ode dne 8. září všechny stopy zmizely, lístky jemu posílané vracely se s onou děsivou poznámkou: „Nezvěstný“. Dlouho jsme chovali naději, že žije, až zpráva v novinách, stručná, ale bolestná, vzala nám veškerou naději. Stálo tam, že František Konáš, vojín pěšího pluku č. 102, utonul v Sávě a byl pochován v Jaraku dne 31. října 1914. Smutná ta zvěst byla pak doplněna soukromou zprávou o posledních jeho chvílích. Plul přes řeku – byl výborný plavec – a již se blížil šťastně k druhému břehu; avšak kule nepřátelská zasáhla jeho srdce a vlny jej pohltily. Jak tragicky vyplnila se slova písně, kterou prý si často zpíval na poslední výpravě šumavské: „Odnese mne, odnese přes pole voda zlá.“ Ba dvakrát odnesla jeho drahé drahé tělo; hrob jeho, který byl ozdoben českým nápisem, byl rozvodněnou Sávou smeten a roznesen. Tělo odplavily vlny, ale krásné myšlenky, jež rozsívala jeho duše dobrá, zanícená pro vše ušlechtilé, ty myšlenky zůstaly v našich srdcích.
(Text převzat z: Státní oblastní archiv Praha, Státní okresní archiv Benešov, S223/1914-1915, Výroční zpráva c. k. vyššího jub. gymnasia císaře a krále Františka Josefa I. v Benešově za školní rok 1914-1915, i.č. 3556, s. 11-12.)